Stráž obrany státu

Měnící se politická situace v Evropě na počátku 30. let 20. století a postup některých států při nerespektování státních hranic představovaly pro Československo vážnou hrozbu. Ačkoliv ostraha hranic byla zajišťována finanční stráží a částečně četnictvem, jevila se z vojenského hlediska jako málo účinná. Sbor finanční stráže svou početností a určením postačoval kontrole hranice z hlediska celního, nikoliv však již z hlediska bezpečnostního. V případě válečného konfliktu mohla být finanční stráž využita maximálně k provizornímu uzavření hraničních přechodů, nebo hlavních cest přes hranici a jejich udržení do doby příchodu armády. Urgence ministerstva národní obrany na efektivnější ostrahu zprvu narážely na odpor zejména ministerstva financí, které upřednostňovalo ochranu celní hranice. Ke zlomu došlo v roce 1934, kdy Nejvyšší rada obrany státu započala nová jednání mezi zainteresovánými resorty (MNO, MF a MV) o zdokonalení stávajícího systému. Postupně docházelo k navýšení početních stavů a zdokonalení přepisů. Na přelomu let 1935-1936 předložilo MNO návrh na úplné sloučení četnictva, finanční stráže a policie v jeden bezpečnostní sbor. Tento návrh byl ale striktně odmítnut ostatními ministerstvy. Ministerstvo vnitra však v březnu 1936 vypracovalo podobný plán, kdy by zůstaly stávající sbory zachovány a až v případě ohrožení státu by došlo k aktivaci těchto sborů v jeden celek - Stráž obrany státu.

Stráž obrany státu (SOS) vznikla na základě vládního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936. Jako složky SOS byly určeny příslušníci z řad četnictva, finanční stráže, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti a jiné osoby mající postavení veřejné stráže či jiní zaměstnanci státu. SOS byla z právního hlediska v době ohrožení postavena na stejnou úroveň s armádou.

Hlavními úkoly stráže byly:

1. ochrana neporušitelnosti státní hranice a nedotknutelnosti státního území (střežení hranice, spolupráce na vojenské obraně, zpravodajská činnost),
2. spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti,
3. spolupůsobení při provádění úkonů celní správy.

Šlo tedy především o okamžité zajištění základní obrany státní hranice a usnadnění nástupu armády.

Stráž obrany státu byla organizována po praporech. Celkem bylo postaveno 31 praporů SOS (30 praporů v pohraničí a jeden vnitrozemský - prapor SOS Praha, který byl zřízen u Policejního ředitelství v Praze 19.4.1937). Podle původních plánů však mělo být postaveno 38 praporů SOS. V době míru prapory podléhaly MV a SOS fungovala jen rámcově. Příslušníci stráže vykonávali normálně svou rezortní službu. Velitelství jednotlivých praporů řídila podřízené jednotky a přijímala pokyny z ministerstva. Byla organizována společná cvičení jednotlivých složek stráže a pořádaly se odborné kurzy pro vybrané příslušníky. V případě vyhlášení ostrahy hranic a mobilizace spadala velitelství praporů do podřízenosti jednotlivých vyšších velitelství čs. armády.

Původně plánované obvody praporů SOS, tmavě vyznačené prapory nikdy nevznikly

Samotný prapor SOS se dále dělil na roty, čety a družstva. Základ jednotlivých družstev tvořily četnické a policejní stanice, nebo oddělení finanční stráže. Družstvo se obvykle skládalo z 12 až 15 mužů a jejich základní výzbrojí byly karabiny vz. 33, nebo pušky vz. 24 a pistole. Na přelomu let 1937 a 1938 začala armáda jednotlivým oddělením finanční stráže a četnickým stanicím přidělovat pro družstva SOS lehké kulomety vz. 26 včetně střeliva a další výstroj a výzbroj (např. ruční granáty) ze svých skladů. K přidělení těžkých kulometů k SOS již nedošlo, i když s nimi někteří SOSáci absolvovali výcvik. Do budoucna se uvažovalo i o přidělení obrněných automobilů.

V průběhu let 1937 a 1938 docházelo k rozsáhlému početnímu navyšování členů SOS. Jednotliví příslušníci stráže byli vybíráni a jmenováni jednotlivými okresními hejtmany jmenovacím dekretem. Určený příslušník se nemohl proti takovému odvolat a musel složit další přísahu nad rámec své služební. Většina příslušníku však proti takovému rozhodnutí neprotestovala, spíše naopak.

Od jara roku 1937 byly zahájeny výcvikové kursy příslušníků Stráže obrany státu. Samotný výcvik a příprava vycházely ze základních úkolů stráže. Byly velice náročné a vyžadovaly fyzicky zdatné a vycičené jedince. Cvičení probíhala i začátkem roku 1938, ale k 18. květnu 1938, z důvodu zhoršující se mezinárodní situace, došlo k jejich přerušení. Cílem cvičení bylo dosažení pokud možno souhry mezi jednotlivými složkami SOS a zopakování potřebných základních návyků ve specifickém způsobu boje SOS (byli potřeba ženisté, pyrotechnici, zdravotníci, průzkumnící, plyn. hlídky, průzkumníci, apod.).

Sestava každého praporu SOS se dělila na tři sledy:

- sled pozorovací, umístěný v bezprostřední blízkosti státní hranice (mezi hranicí a čárou opevnění), který se měl v případě napadení rozhodně bránit,
- sled odporu, neboli obranný, jehož cílem bylo donutit nepřítele ke zpomalení a organizování útoku,
- družstva záloh (vždy na úrovni čety).

Celkově bylo úkolem jednotek SOS v pásmu před opevněním chránit zabezpečovací zařízení na hranicích (závory apod.), uzavírat hranice, zamezit slabšímu nepříteli průzkum na čs. území, pozorovat nepřátelské území a provádět výzvědnou a obrannou službu. V případě silného náporu nepřítele měly tyto jednotky ustoupit po určených trasách a při ústupu zdržovat postup nepřátel na takticky výhodných místech. na všech příhodných místech mělo být současně provedeno přerušení komunikací pomocí záseků, záplav apod.

Důležitým mezníkem pro činnost SOS i finanční stráže se stalo vyhlášení mimořádných opatření v květnu 1938, s cílem zvýšit okamžitou obranyschopnost republiky. Dne 20. května ve 22 hodin v noci vláda rozhodla o vyhlášení ostrahy hranic. Bezprostřední podnět poskytly informace našich zpravodajských služeb, o částečném soustředění německých ozbrojených sil u našich hranic. Hlavní štáb armády nařídil ostrahu hranic ve 22 hodin heslem „Zborov“. První družstva, většinou se základním kádrem z oddělení finanční stráže a s vojenskými posilami, dosáhla svá bojová stanoviště krátce po půlnoci 21. května. Poslední družstva pozorovacího sledu zaujala svá postavení nad ránem 21. května a po rozednění zaujímala obranné postavení družstva sledu odporu z vnitrozemí. Během dopoledne zaujala obranné postavení v pohraničí republiky celá sestava Stráže obrany státu. Nástup na bojová stanoviště probíhal s nadšením a odhodláním. V následujících dnech družstva SOS zdokonalovala svá obranná stanoviště, zřizovala zátarasy a samozřejmě prováděla hlídkovou činnost. Květnová mimořádná opatření, jejich rozsah, ráznost a důslednost byla velkým překvapením pro Němce z našeho pohraničí.

Květnová mimořádná opatření však ukázala i na nedostatky. Docházelo k případům, kdy některým mladým příslušníkům FS nebyla přidělena zbraň. U některých praporů byl nedostatek lehkých kulometů, na mnoha místech chyběly financům a četníkům vojenské přilby, nedostávalo se ručních granátů a dalších součástí, především polní ústroje. Většinu těchto problému pomáhala vyřešit armáda poskytnutím materiálu ze svých skladů.

Koncem léta 1938 se situace na hranicích znovu přiostřovala. Narůstající teror ze strany německé menšiny a hromadné pašování zbraní z Německa nevěstily nic dobrého. Armáda začala na přelomu srpna a září skrytě povolávat do zbraně čím dál větší počet záložníků, počátkem září se začal zvětšovat i počet aktivovaných SOSáků. Vše nasvědčovalo tomu, že v brzké době dojde na našich hranicích s Německem k ozbrojenému střetu. Dne 12. září 1938 promluvil Adolf Hitler na sjezdu SdP v Norimberku. Tento projev byl signálem pro vypuknutí povstání českých Němců. První mrtví v řadách SOS byli již 13. září 1938. Proti československé Stráži obraně státu, podporované na mnoha místech armádou s motorizovanými jednotkami, nestáli jen vzbouření čeští Němci, ale i jednotky SS a SA, které bezostyšně operovaly na našem území. V sobotu 17. září se oficiálně zformovala teroristická organizace českých Němců tzv. Sudetoněmecký freikorps. Jeho teroristické činy na sebe nenechaly dlouho čekat. V pohraničních oblastech bylo toto období plné násilí a krve. Z nejtragičtějších střetů je třeba zmínit Habersbirk (dnešní Habartov) a Gossegrün (dnešní Krajková) na Sokolovsku nebo Liptáň na Bruntálsku. Zfanatizovaní Němci zašli i tak daleko, že v nemocnicích odmítali ošetřovat raněné obránce příslušníky SOS. De facto hranice republiky byly tvořeny postavením armády za linií opevnění, za nimi následovala země nikoho.

29. září 1938 přišla hanebná mnichovská dohoda a Československo muselo následně vydat své pohraničí do rukou Němců. Příslušníci Stráže obrany státu odcházeli jako poslední, často již za příchodu Němců. Služba SOSáků se pomalu vracela do klidných kolejí strážní služby na nových, vnucených, hranicích, i když teroristické útoky ze strany Němců úplně neustaly - nejznámějšími případy jsou asi Český Krumlov či Moravská Chrastová.

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byl vývoj odlišný. Ani v květnu, ani v září 1938 zde nedošlo k vážnějším incidentům. Vlna teroristických přepadů a pohraničních šarvátek ovšem začala na polských a hlavně maďarských hranicích až s odstupováním území těmto dvou státům. 2. října započalo předávání území Těšínska Polákům, o měsíc později, 2. listopadu 1938 došlo ke stanovení „nových hranic“ mezi Československem a Maďarskem tzv. Vídeňskou arbitráží. Naše republika tak přišla o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. Maďaři se snažili překračovat a okupovat větší území, než jim náleželo. Do problémových oblastí byly postupně převeleny posilové jednotky z Čech a Moravy. Později se nových území začali dožadovat i polští záškodníci. Avšak českoslovenští vojáci a SOSáci vystupovali proti nepřátelům velmi horlivě a razantně a nedopřáli jim úspěchu.

Přestože oficiálně byla republika v mírovém stavu se všemi svými sousedy, v bojích s Německem, Polskem a Maďarskem při pokusech ovládnout československé pohraničí padlo na jejich obranu v období od září 1938 do března 1939 na více jak 450 našich občanů, několik dalších stovek jich bylo raněno. Tato čísla však nejsou úplná. Bohužel, tento soupis se stále ještě rozšiřuje o další a další jména. Tvrzení, že jsme se v roce 1938 vzdali bez jediného výstřelu je lživé! Odhodlání, s jakým příslušníci finanční stráže, četnictva, policie a armády stáli na hranicích státu v řadách Stráže obrany státu v době ohrožení vlasti, zaslouží velké uznání. Mnohokrát se stejnokroj zbarvil krví svého nositele, který přinesl oběť, a mnohdy tu nejvyšší, aby chránil svoji zem. ČEST JEJICH PAMÁTCE!

Použité zdroje: Speychal, R. a kol: Stráž obrany státu
Beneš, J.: Finanční stráž československá 1918-1938
Lášek, R.: Jednotka určení Sos - díl první
Beneš, J.: Stráž obrany státu 1936-1939

Zpět na rozcestník

Novinky:

29. 07. 2013

14. 09. 2012

Stráž obrany státu